Jak nás ovlivňují různá setkání.

Ahoj,

dnes jsem přemýšlela na tím, kolik lidí člověk ve svém životě potká. Kolik lidí v našich životech zůstává a kolik jich odchází...

Konkrétně v mém životě se objevilo hodně lidí, když říkám hodně myslím opravdu hoooodně. Na některé z nich už si nevzpomenu. Na některé si vzpomenu, ale již si nevybavím jména. Některé si vybavím podobou, jménem i emocí....

Přemýšlela jsem o tom, že setkání v našich životech mají nějaký důvod. Ten kdo Tě má něco naučit splní svou úlohu a pak odejde. Já mám takovou zkušenost, že v mém životě již moc lidí nezůstalo. To proč, je můj subjektivní názor a málo kdy se asi shodne s názorem lidí, kteří mou cestu opustili a nadále ji nesdílí.

Nevím jak to popsat, nechci, aby to bylo domýšlivé nebo působilo odpudivě. V mém životě se prolínali lidičky, kteří mne určitě nějakým způsobem ovlivnili. Ovlivnili to co žiji teď. Ovlivnili má rozhodnutí a každopádně ovlivnili vše. Ovlivnili nemyslím to, že za mě učinili rozhodnutí, ale to jak jsem se rozhodla.

Některá má setkání bych označila za důležitá, většina setkání byla opravdu těžká. Těmi nejtěžšími označuji to, ze kkterého je má starší dcera. Myslím, že tato situace mne ovlivnila nejvíc. Paradoxně ta nejtěžší setkání mají za příčinu můj největší posun. Nebo, alespoň to tak cítím já.....To co si vybavím když si vzpomenu na setkání s tatínkem mé první dcery, je určitě velká míra sebeustávání. Toto setkání mne donutilo, ustát si vlastní rozhodnutí, nejen sama před sebou, ale i před veškerým mým okolím.

Abych Ti to vysvětlila.....

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak informace z tatínkovi strany byla taková, že miminko nechce. Mé rozhodnutí, ale bylo opačné. Po této informaci následoval samozřejmě i rozchod. Tím vznikly různé spekulace o mém těhotenství, z jednoho prostého důvodu. Aby se tatínek "osvobodil" od své zodpovědnosti, tak se začaly šířit různé pomluvy a na malém městě jsem si to opravdu užívala. Po nějaké době mého těhotenství se začalo spekulovat o tom, jak budu řešit otcovství v rodném listě a následné alimenty.

Pro spoustu lidí byl můj postoj naprosto nepochopitelný, vznikaly různé debaty. Protože já jsem zaujala postoj, že když on nechce své vlastní dítě, tak já mu ho nutit nebudu. Slýchala jsem názory, že pomluvy, které se šířily, jsou pravdivé (že on není otec, že jsem to na něj jen chtěla navlíknout apod.).
Protože kdyby byl opravdu otec, tak by jsem se jistě zachovala stejně jako ostatní v mé situaci a šla bych k soudu a žádala o určení otcovství apod.
Ale já jsem to tak nechtěla, řekla jsem, že to řešit nebudu. On to dítě nechtěl, zodpovědnost mu nic neříkala a já jsem se nechtěla domáhat soudními cestami. Nechtěla jsem mu dítě nutit, až dcera jednou doroste, tak jí řeknu jak vše bylo. Odvezu jí za ním, aby si to mohli vyříkat. A už je na nich jak se k tomu postaví. Tenkrát jsem opravdu k žádnému soudu nešla. V porodnici jsem nahlásila, že je otec neznámý....A co se mi tenkrát nestalo. Byla jsem v porodnici, kde se mi narodila má naprosto dokonalá první dcerka. A já byla nejšťastnější žena pod sluncem, dívala se na mě a já cítila, že i přes to jak se vše seběhlo, je to to nejkrásnější co se mi přihodilo. Když jsem přišla na pokoj, tak tam bylo více maminek. Jejich jména si už nepamatuji. Já jsem se zabydlovala a čekala jsem, až mi mojí holčičku přinesou. A mezi tím jsme s holkama drbaly. A víte co, v té samé porodnici, v ten samý měsíc rodila i sestra našeho "neznámého tatínka". Byla to neuvěřitelná náhoda, já vůbec netušila, že je to jeho sestra, nikdy o sobě nemluvil a to jsme spolu nebyly zrovna malou chvíli, no ona nebyla ani moc dlouhá.....Tak se mě holky ptaly, kde mám tatínka....A já v tom rozpoložení a emoci, jsem jim tam vše vyprávěla...Pomalu jsem viděla jak naše "teta" bledne. A pak se mě zeptala na jeho jméno a já jí ho samozřejmě řekla...No tu situaci nejde ani popsat. A nejlepší bylo i zjištění, že tato naše "teta" bydlí i ve stejné ulici jako moje maminka s tatínkem a nějakou dobu i já s miminkem :)

Žádný úžasný konec se nekonal. Tatínek nikdy nebyl tatínkem ve správném slova smyslu. Nikdy se na malou nezeptal, nikdy nás nekontaktoval. A s jeho rodinou jsem nikdy nenavázala žádný vztah. U soudu jsem nikdy nebyla a nikdy jsem od něj neměla alimenty. Vím že názory všech jsou různé, že jedni to vidí jako to že obírám své dítě, když jsem to nechtěla udělat pro sebe tak alespoň pro to dítě. Ale všichni mi dokázaly říci jako jediný důvod peníze.....Já nejsem milionář, ale řekla jsem, že se o ni postarám a opravdu se snažím, pracuji a pracovala jsem po dobu MD a pracuji pořád. I když je to jako na houpačce někdy lepší, někdy horší. Myslím, že má dcera (obě) mají všechno co potřebují a že jsou vychované :)

Toto bylo jedno z těch setkání, které označuji jako zásadní. Příkladů bych tady mohla uvést několik dalších, ale možná už by Tě to nebavilo číst. I o tomto období dokáži mluvit, dnes už i s úsměvem na rtech. Myslím, že není náhoda, že se to stalo zrovna takto. Že jsem to musela projít. Myslím, že mi toto období něco vzalo, ale daleko více mi dalo. Protože jsem se změnila. A myslím, že jsem se změnila v tom dobrém slova smyslu. Vůči necítím žádnou zášť, žádnou nenávist, žádné ublížení. Nemám vůči němu žádnou emoci. Bylo to jeho rozhodnutí a já jsem jej brala tak jak přišlo. Já jsem mu uvnitř sebe odpustila a poděkovala, že mi dal tak úžasný dar. Díky němu spatřilo světlo světa má první dcerka, která je naprosto dokonalá, úžasná a chytrá. Bez něj by tu být nemohla.

Všem co ovlivnili můj život, všichni, kteří zapříčinili mou změnu. Všem jsem v duchu poděkovala, protože to co Ti připadá těžké, nespravedlivé a pod. to Tě posílí. Když se podíváš zpět, tak uvidíš co vše jsi zvládl/a.

Odpouštěj všem co Ti ublíží. Když to uděláš a pochopíš co sis z té zkušenosti měl/a vzít, tak se Ti uleví. Dá Ti to smysl a uvidíš to jinak. Než když na to koukáš z pohledu ublížení.

Měj se krásně.
Petra